20.stol.v Evropě s rozvojem průmyslu přineslo, mimo jiné, i více volného času a možnost trávit ho v přírodě. Vznikala tak první víkendová obydlí, často od známých architektů, kterým se tak naskytla další možnost a odvětví tvorby. Chaty byly originálně řešené, s důrazem na funkčnost, souznění s okolím a využitím přírodních materiálů.

Toto téma je nám v Čechách velmi blízké, začalo to trampingem a zakládáním osad – romantika, příroda, inspirace romány z Divokého západu. Touha po dobrodružství, posezení u ohně s kytarou a být alespoň na chvíli svobodný, nás provází už více než sto let.

Chaty milované i zatracované, obliba ve vlnách.

Chata ale nebyla jen místem odpočinku. V době socialismu představovala pro mnoho lidí malý ostrůvek svobody. Únik z paneláků, stísněnosti, neutěšené bytové situace – mít možnost něco budovat vlastníma rukama, mít svůj kousek světa a seberealizace, pěstovat si vlastní ovoce a zeleninu, posekat trávu. Nabízela prostor k nadechnutí, doslova i přeneseně.

Postupně se vlastnictví chaty stávala i prestižní záležitost – ano, chata okresního tajemníka či ředitele státního podniku, byla honosnější. Sháněly se chalupy, opravovaly se roubenky a díky mnoha nadšeným chalupářům se řada vesnic probudila k novému životu.

Není divu, že se tento fenomén promítl i do českého filmu. Kdo by neznal seriál Chalupáři nebo film Vesničko má středisková?

Moje generace má na chaty vzpomínky různé. Pro někoho to byla noční můra: v pátek po škole rychle do auta a na chatu trhat rybíz, zatímco kamarádi vyráželi do kina nebo na diskotéku. Jiní měli štěstí na partu vrstevníků a dalo jim to zážitky na celý život – včetně prvních lásek.

Po roce 1989 zájem o chaty na čas ochladl. Otevřely se hranice, svět lákal a cestování přineslo nové možnosti.

A jak se mění doba, generace, mění se i náhled na život, trendy a priority. Prostě sinusoida.

Po letech, kdy některé chaty zely prázdnotou a osady skomíraly, u části obyvatel Prahy a velkých měst roste zájem o zahrádky, vlastní bio produkty. Znovuobjevují život v české přírodě, řemeslnou práci. Jako předešlé generace hledají únik, nyní z ruchu velkoměsta, stresů, nebo digitální detox.

A já jsem ráda, když při svých cestách vidím, jak chatové oblasti ožívají a nejsou to jen zarostlá neutěšená místa. Vlastnictví zajímavé chaty či chalupy může být i dobrá investice ke krátkodobým sezonním pronájmům.

Tuto změnu pozoruji i ve své profesi. Jako realitní makléřka jsem v posledních letech pomáhala klientům s prodejem i pronájmem chat a chalup. Touha mít svůj vlastní kousek přírody je prostě přirozená a některé fenomény nestárnou.

Dnešní možnosti přinášejí i výzvy k zajímavým rekonstrukcím, návratu ke kvalitním přírodním materiálům, originalitě. jsou skvělé možnosti, jak stavět a budovat vkusně, z přírodních materiálů. Umakart, azbest, plasty, igelitové ubrusy už prosím na smetiště stavebních dějin.

.

Nemovitosti (a taky design) mě přitahovaly od mala. Stavěla jsem hrady z písku, vytvářela domečky pro panenky a neustále něco „zařizovala“.  Bavilo mě pozorovat staré činžovní domy, dívat se do rozsvícených oken a představovat si, kdo tam asi bydlí a jak žije, jaký je tam nábytek a uspořádání.

Postupně jsem začala objevovat architekturu, její styly i historii. Cestování, výlety, exkurze… Dnes, kamkoli jedu, mám seznam míst a staveb, které chci vidět. A někdy objevím něco krásného úplnou náhodou.

A pak mě moje profesní cesta přivedla ze světa bankovnictví do světa realit. Tam vidím svou zálibu v architektuře jako přidanou hodnotu, která mi dává rozhled.

Pomáhá mi vidět souvislosti, rozpoznat kvalitu a vnímat detaily, které nejsou na první pohled zřejmé, posoudit i z ekonomického hlediska.

V realitním oboru a práci obchodníka/makléře jsou znalosti klíčové. Nestačí se jen podívat – je potřeba „vidět“. Rozpoznat typ stavby, odhadnout její kvalitu, pochopit použité technologie. Říkám vždy, že není prvorepublikový dům jako prvorepublikový dům. A stejně tak není panelový dům vždy jen obyčejný panelák.

Ráda se dál vzdělávám, mluvím ráda s architekty a stavaři, rozšiřuji si obzory. Sleduji nové projekty, porovnávám se zahraničím. Díky tomu mohu klientům nejen něco doporučit, ale někdy je i zachránit – když vím, že daná nemovitost není to pravé.

Je to tak Hlavně to byl častý jev, když jsem začínala v realitách. Domluvená schůzka po telefonu, příprava, kontrola baterie ve foťáku, cesta autem na místo (často dobrodružná, nebyly ještě běžné navigace) – a překvapení z reality dané Reality.

Doba se trochu posunula, obměnila generačně, změnilo se (trochu) i povědomí lidí o nemovitostech, trhu, tedy hlavně mají díky internetu více možností srovnání, vyhledání si informací ale i tak…

Nereálná očekávání a pak zklamání nad ortelem v podobě odhadu starého rodinného domu – tržní cena pozemku mínus náklady za demolici.

Samozřejmě, neplatí to u starého domu s historickou či architektonickou hodnotou.

Běžné starší domy ale už nikdo nechce rekonstruovat, kupující je pořizují kvůli pozemku.

Chtějí dům podle svých představ a vkusu, s novými technologiemi a s jasnými předem danými náklady na výstavbu.

Nechtějí nepříjemná překvapení při rekonstrukci.

Nechtějí pomyslného kostlivce ve skříní, v tomto případě třeba v základech, rozvodech, krovech, zdech (tam by mohl být i opravdický…). A je velká pravděpodobnost, že taková překvapení čekají – používaly se jiné materiály, stavělo se svépomocí, kombinovalo, improvizovalo… To stavbu zkomplikuje, prodraží a třeba i pozastaví.

Vidím stále častěji v okolí, při svých cestách, pracovních i výletních, že běžné staré rodinné domy se dnes nahrazují novými, moderními z hlediska designu i technologií.

To je prostě fakt, který pak prodávající nepřijímá lehce. A někdy nepřijme, snaží se za nereálnou cenu prodávat dál. Jsou v tom často emoce, vzpomínky…

Ale nereálná očekávání klientů jsou i v jiných oborech.

Krásná moderní vila, luxusní byt v historickém domě – to může působit skvěle v prezentaci, budit závist ale cílová skupina potencionálních kupců je menší než u zdánlivě obyčejného domku za Prahou. Ovšem každá může zaskočit a převrátit naruby očekávání navzdory pravidlům trhu, ustáleným vzorcům – a to jak pozitivně, tak i negativně. Za každou zakázkou se skrývají náklady, čas.

Větší nebo menší nemovitost/zakázka – důležité je vybrat s klientem vhodné řešení a strategii prodeje. Stanovit cenu, ujasnit další varianty a plány. Někdy sundat růžové brýle. A někdy jít dál. Ano, jsou i situace, kdy nemá smysl něco lámat přes koleno, když jsou představy prodávající nebo pronajímací strany nereálné i přes mou podrobnou analýzu trhu, doporučení ceny a postupu.

Některou zakázku může provázet téměř detektivní pátrání, kdy v archivech dohledávám původní dokumentaci, jiná může být i dobrodružná, když se za tmy prodírám křovím u nepřístupného terénu, další vzdělávací, když se jedná o lokalitu s historií, některá obohacující o setkání se zajímavými lidmi, některá i opravdu akční.

Spojuje je cíl – podat profesionální výkon a dokončit obchod ke spokojenosti všech stran.

Když se porovná nemovitost postavená v roce 1995, 2005, 2015 a 2025… A když se porovnají i rekonstrukce – rozsah a standard v jednotlivých obdobích – velký rozdíl.

Vyberu třeba okna – v devadesátých letech panovalo nadšení z tehdejší novinky na trhu plastových nebo komfortnějších, moderních dřevěných eurooken. Jak skvěle těsní, jak se výborně udržují. Dnes už ale nestačí, řeší se lepší materiály, trojskla. Pak třeba izolace, střešní krytiny. Sanitární keramika, obklady, podlahy… Mohla bych pokračovat. Klade se důraz na design.

Sleduji to u klientů, i nemovitost dobře udržovanou, relativně nedávno postavenou, si chtějí přestavět, zrekonstruovat dle svého vkusu, pořídit novou kuchyňskou linku, přestavět koupelnu.

Rostoucí nároky vidím i v oblasti nájemního bydlení. Často i u mladých klientů, hledajících své první samostatné bydlení, kde pro ně hraje roli i pocit určitého sociálního postavení. Chtějí bydlet v hezkém prostředí, za standard vybavení bytu považují moderní linku, myčku, pračku…

Doba se mění, nároky rostou a pokrok samozřejmě i prodražuje.

Scénář z praxe

Klient: „Koupil jsem si investiční byt na hypotéku a teď bych ho potřeboval okamžitě

pronajmout za cenu … , aby se mi to se splátkami vyplatilo.“

„Nemůžu si dovolit pronajmout za méně.“

„Spočítal jsem si návratnost a pod tuto částku prostě nejdu.“

„Všude píší, jak jsou byty nedostupné a jak je na každý byt fronta zájemců, tak dám

Cenu … ! Nebo radši vyšší? A mám svá kritéria, tak si budu vybírat!“

„Koupil jsem byt a hned po zavkladování na katastru chci obratem pronajmout za … .

Už můžete hledat vhodného nájemce, všude čtu, jaký je zájem. Ne, na co čekat na

focení a prezentaci, proč?“

„Kamarád pronajímá takový malý byt za … , můj je větší, tak chci nejméně … !“

Klient druhý den po zveřejnění inzerce: „Tak kolik je zájemců? Nikdo? Jé, toho ale nechci.

„A inzerujete to všude? Co tam dát jinou úvodní

fotku? Ne, ta cena je akorát, můj byt je lepší!“

Klient investor: „Všude čtu, jak nájmy stoupají, tak já ho nájemníkům zvýším!“

Realita

Ano, čteme a slyšíme o stoupajících cenách bytů, zvyšujícím se počtu lidí, kteří nedosáhnou na hypotéku a žene je to do nájmů, ale také je tu i řada dalších informací, které se musí dohledat. A záleží, kdo si jakou vybere, do jaké hloubky půjde.

A ano, mnoho lidí investuje do nemovitosti. Při inflaci je to jedna z nejsnadnějších možností kam vložit a uchránit volné peníze a ještě s vizí průběžného příjmu. Ne každý chce investiční zlato nebo cenné papíry. A koupě nemovitosti na hypotéku je zase možnost, jak mít v budoucnu majetkové zajištění.

Konkurence

Stejný nápad má ale mnoho lidí, a tak je na trhu pražských nemovitostí nabídka těch menších investičních bytů k pronájmu docela široká, zájemci si tedy mohou vybírat (ti slušní, solidní). (Je také kategorie zájemců, které nikdo nechce „Nemůžemepořádnicsehnat“ ale o tom příště.)

Cenu určuje nabídka a poptávka. A dva zdánlivě stejné byty 2+kk se mohou výrazně lišit -polohou, umístěním, okolím.

Než investujete

Člověk může mít různá očekávání – pozor na ta nereálná. Před investicí, zejména tou za pomocí hypotéky, je nutno zjistit všechna pro a proti.

Zhodnotit situaci na trhu z více zdrojů. Na realitních portálech mohou být inzerované nájemní byty za určitou cenu, ale mohou tam „viset“ delší dobu. Také může dojít k úpravě ceny při jednání s budoucím nájemcem a výsledná se pak liší od inzerované, to už se nedozvíte.

A samozřejmě, každý se pohybuje v určité sociální bublině. Doporučuji brát v potaz průměrnou mzdu a podívat se i na jobs, jaké jsou nabízené platy. Divíte se, čekali jste je vyšší? Napovědělo vám to o kupní síle. Může si tolik lidí dovolit cenu, se kterou počítáte?                                  Zájemce o bydlení nekouká jen na výši nájmu, počítá celkové náklady.

A nezapomenout, že sebelepší nájemník může předčasně nájem ukončit z vážných důvodů.

Počítat i s možnými legislativními zásahy – vyšší daně, úrokové sazby, regulace…

Uklidňuji pak klienty – majitele nemovitosti, zachovejte klid. Ceny bytů v dlouhodobém horizontu rostou – i když s výkyvy a vaše nemovitost se zhodnocuje, tak jako tak a pronajatá je bonus navíc.

A zvýšit radikálně nájem? Jde to jen v souladu se zákonem a rozumem. Ztratit dobrého nájemníka je škoda.

Vybaví se mi vzpomínky na pražská sídliště mého dětství. Někdo je má možná zafixovaná v paměti v podobě masové výstavby koncem 70. a během 80. let. Doslova panel na panelu, tmavé spáry, šeď, neupravené okolí nebo honem dostavované ještě za provozu.

Jenže ta úplně původní byla jiná – Invalidovna, Hloubětín, Novodvorská, Prosek, Ďáblice, Krč, Pankrác… Byla navrhována pečlivě a promyšleně jako celá plnohodnotná města ve městě s veškerou občanskou a volnočasovou vybaveností v místě, a navíc zdobená uměleckými díly. Bylo v tom nadšení něco dokázat. Vzpomeňme si na obrovský úspěch na EXPU 58, na nové materiály, originální design, módu…

Sídliště nebyla jen u nás v socialistickém bloku, idea moderního kolektivního bydlení provázela světové architekty již od první poloviny 20.stol. Vycházelo se z rozvoje průmyslu, techniky, vědy, touhy po změně společnosti a jejího řádu. Myšlenka může být ušlechtilá, ale její zhmotnění pak v běžném životě ukáže na její správnost či omyl. To masové, kolektivní moc nefunguje, jde proti lidské přirozenosti. Ale v menší míře… Některá architektonická díla vzbuzují dodnes velký obdiv.

Z těch původních myšlenek vycházeli i architekti a stavaři u nás, vždyť mnozí před válkou prošli stejnými školami. Smělé návrhy z politicky uvolněných šedesátých let tak odrážely vliv Le Corbusiera, funkcionalismu, prolínaly se s novým odlehčeným Bruselským stylem.

Vzniklo oceňované experimentální sídliště Invalidovna, ke kterému se vázaly i návrhy interiérů, nábytku, designu. Variabilní bytové domy doplňovala svobodárna/hotelový dům, obchody, společenská centra a později hotel Olympic. Vzniklo také menší sídliště Hloubětín s ikonickou kruhovou prosklenou restaurací Havana, následovaly jedinečné Ďáblice, sídliště Novodvorská a Krč s mezonetovými domy „Švéďáky“. Vzpomene si někdo na Modrý pavilon s mozaikovým obkladem, v odlehčeném designu? Veřejný prostor zdobila jezírka, fontány, plastiky. Domy měly často pásová okna a lodžie – takový odkaz funkcionalismu, vše světlé, někde efektní břidlicové obklady přízemních částí.

A jak socialismus s jeho pětiletkami nefungoval, tak ekonomická situace neumožnila pokračování v realizaci dalších zajímavých nápadů.

Stavby měly nedostatky. Standardy dnes samozřejmě nemyslitelné – špatné izolace, umakart, PVC, tapety nalepené na panelu, dřevěná okna s komplikovanou údržbou. A hlavně problém – velikost. Panelové soustavy umožňovaly jen malé prostory místností.

Posuzovat se ale musí z pohledu a souvislostech té doby. Pro mnoho lidí představovala taková novostavba s ústředním topením a rozvodem teplé vody neobyčejný luxus.

Povedla se privatizace – po pádu socialismu se ukázala být jako prozřetelné řešení – nájemníci si mohly byty odkoupit a o vlastní majetek se jinak starat, ze sídlišť nevznikly vyloučené lokality na rozdíl od mnoha zemí.

Nepovedlo se barevné řešení a nenávratné zničení doplňujících budov, roztříštění celistvosti prostoru „zmizení“ – krádeže uměleckých děl.

Po létech šedi, chtěli prostě lidé barevný svět. Snad se postupem let dojde opět k tomu, že světlé a přírodní barvy lépe vzájemně ladí a jsou nadčasové.

Sídliště jsou neoddělitelnou součástí Prahy – ať se to někomu líbí nebo ne. Zaslouží si péči a citlivou obnovu.

Máte nějaké oblíbené sídliště či stavbu ze „šedesátek“ či „sedmdesátek“?

U aukce jsou pro a proti.

Na první pohled to může znít jako férové řešení: šanci má každý, nezáleží na tom, kdo se první ozval na inzerát, kdo přišel první na prohlídku.

Jenže realita ukazuje, že aukce bývá vnímána rozporuplně.

Některé kupující odradí – chtějí se přijít podívat na byt za konkrétní cenu a nechtějí se účastnit „soutěže“ a majitel může o solidního zájemce přijít. Je tu určité prostředí, zvyky a mnoha lidem je licitování o ceně nepříjemné.

Naopak ten, kdo nabídne nejvíc, může později dělat potíže – například složitě připomínkovat smlouvy, klást si další podmínky, může se protáhnou vyřízení hypotéky apod.

Aukce může být skvělý nástroj, pokud je předem připravená a informuje se o ní hned v inzerátu.

Nic není horšího, než když se sejde více zájemců během série prohlídek a nastane zmatek, slibuje se modré z nebe, někdo odmítá odejít, někdo se naopak urazí, majitel někomu ve a stresu a neznalosti něco slíbí, vzápětí toho lituje… Pak chce cenu navýšit. To nikdo nechce zažít.

Aukce je vhodná pouze pro takovou nemovitost, kde se předpokládá vyšší zájem (v současnosti např. „investiční“ menší byty) a prodávající se obává, aby třeba neprodal za málo  Pokud takto uvažuje, je potřeba vše dopodrobna s klientem probrat, připravit podmínky a kritéria aukce, aby vše bylo transparentní a spravedlivé.

Pokud nemovitost není vhodná pro aukci, vyžaduje to diplomacii k vysvětlení proč ne. Někdo je přesvědčený o jedinečnosti své nemovitosti a nemůže se mu to brát za zlé, v realitách se nepohybuje, je třeba ovlivněn médii, ze kterých nabyde pocit, že trh je plný investorů, kteří si chtějí uložit peníze do jakékoliv nemovitosti. V takovém případě se musí předejít trapné situaci, kdy bude nemovitost inzerovaná s podmínkou aukce a místo peroucích se zájemců nebude prostě nikdo. Případně se ozve někdo, kdo bude naopak smlouvat.

Mění se také situace na trhu, o co byl včera zájem, dnes již není, to je zapotřebí mít stále na paměti.

V případě aukce je nutné, aby tento fakt zájemci předem znali a šli na prohlídku s vědomím, že majitel si vybere toho, kdo nabídne nejlepší podmínky transakce a v rozumné lhůtě. Zájemci musí mít časový  prostor vše zvážit, pročíst si dokumenty, poradit se, připravit v klidu nabídku, a ne mít pocit, že jsou pod tlakem.

Dobrý obchod je ten, kdy jsou obě strany spokojené – jeden dobře prodal a druhý skvěle koupil.

Často čtu v různých diskuzích, jak je dnes bydlení nedostupné, nostalgii, jak dříve bylo vše snad zadarmo a v privatizaci se byty získávaly za pár korun. Takže by to chtělo uvést na pravou míru.

Vzpomínáte na dobu, kdy se nemovitosti prodávaly prostřednictvím inzerátu v Annonci?

A jak se v dopisních schránkách objevovaly letáčky typu – „Koupím byt v tomto domě“? (Vlastníci si pak mysleli, jaký je zrovna jejich byt hodnotný, když je takový zájem…)

A nebo podomácku vyrobené letáčky nalepené na sloupech veřejného osvětlení – „Prodám 3+1/L RK nevolat“.

Nebo, jak v pasážích a veřejných prostorech stály stojánky s oblíbenými katalogy nemovitostí realitních kanceláří?                                                             Než se inzerát otiskl, trvalo to do uzávěrky dlouho, kdo pak zavolal (na pevnou linku samozřejmě) nabídka už dávno neplatila.    Na prvních internetových realitních portálech byly zase inzeráty s fotkami často podivnými, o textu a informacích nemluvě.

A developerské projekty? Ty měly pár prvních jednoduchých vizualizací – nákresů. Někdy i billboard. Hlavní informace a vše okolo projektu se řešilo osobně v kanceláři společnosti.

Když se ohlédnu zpět, jak a kam se svět realit posunul, tak mám pocit jako bych prošla několika érami během jedné kariéry. Změnilo se postupně vše – vnímání lidí, generace, legislativa a hlavně technologie, spolu s marketingem.

Před pár lety se mezi makléři soutěžilo, kdo získá lepší cenu a pozici v tištěném magazínu, lepší místo ve výloze, kdo kam nejrychleji dojede k náboru. Smlouvy a připomínky se řešily od pevného počítače v kanceláři. Z prohlídky či jednání se spěchalo rychle k mailu (ano, ten byl jen v pevném počítači), aby se něco nezmeškalo. Kdepak tenkrát levná data, Wi-Fi. Fotilo se na kompakt a videoprohlídka znamenala spíš takové rychlejší mávnutí kamery bez střihu a zvuku, navíc stejně většině potencionálních zákazníků soubor nešel v počítači otevřít. Na prohlídky chodili „nemovitostní turisté“ a zvědavci, kupující se často snažili makléře obejít (ne, že by  to dnes nezkoušeli). Prodávající i kupující měli často nereálné představy o všem, včetně přesvědčení, že čím více realitek bude jejich nemovitost nabízet, tím větší šance na prodej.                                                                                                                                                                                                                               A ty lhůty na katastru… Návrh na vklad připomínal slohové cvičení.

Převratnou změnu způsobil rychlý rozvoj moderních technologií, smartphony, aplikace.

Dnes mluvíme o 3D skenech, dronových záběrech, vizualizacích, cílené reklamě. Rozhoduje vizuální kvalita, autenticita, příběh, schopnost rychle zaujmout klienta během několika vteřin online. Fotografie musí být profesionální i umělecká, s nápadem. Často se k prezentaci připravuje homestaging, videoprohlídka. Sociální sítě, které při vzniku působily spíš jako volnočasová zábava, jsou dnes klíčovým nástrojem pro nabídku nemovitostí, budování důvěry a značky makléře.

Developerské společnosti mají na každý projekt propracovaný web a marketing, klientské  účty pro komunikaci a správu dokumentace. K tomu vizualizace, modely, vzorníky materiálů a vybavení.

Díky technologiím můžeme být neustále online a tvořit krásné a poutavé prezentace. Na procházce mohu vyfotit iphonem zajímavou scenérii na doplnění inzerátu a ona se mi hned přenese do počítače. Nebo mohu upravit rovnou z telefonu, a navíc i přidat do příspěvku na sociální sítě. Makléři tak jsou v jedné osobě marketéři, stylisté, digitální tvůrci.

Připomínky ke smluvní dokumentaci s klientem lze dořešit také hned pomocí smartphonu nebo třeba cestou na jednání z notebooku, při zastávce na kávu.

Významná  změna ve vývoji byla legislativa, která přinesla (konečně) větší řád.

Nový Občanský zákoník, přinesl nové sjednocení pravidel.

Katastrální zákon přinesl (mimo jiné) ochrannou lhůtu u zápisů změn týkajících se vlastnictví nemovitosti.

Zákon o spotřebitelském úvěru přinesl nové regulace a transparentnost u hypoték. Zejména pokuta za předčasné splacení hypotéky byl dříve velký problém. Spočítat hypotéku a vybrat nejvhodnější banku navíc lze za pár kliknutí.

Dalším milníkem byl dlouho očekávaný Zákon o realitním zprostředkování.

A Stavební zákon.

Díky digitalizaci, aplikacím, dálkovým přístupům, elektronickým podpisům můžeme spoustu úředních věcí vyřešit online, bez nutnosti osobní návštěvy. Již žádné stání fronty např. kvůli výpisu listu vlastnictví. Spočítat hypotéku a vybrat nejvhodnější banku lze za pár kliknutí. Dělají se online schůzky, virtuální prohlídky.

Celkové změny se projevily i u klientů. Jsou informovanější (internet, cenové mapy, srovnávače hypoték) a to jim dává sílu. Mají vyšší nároky na servis, prezentaci i komunikaci, díky legislativě větší jistotu. Roste zájem o osobní přístup, konzultace, důvěru a transparentnost. My jim musíme být partneři, průvodci a často i psychologové.

Do oboru vstoupila nová generace makléřů, která vyrostla se smartphonem v ruce. Umí se skvěle prezentovat, sebevědomí jim nechybí. Na druhou stranu někdy zapomínají, že nejde jen o lajky a rychlou provizi. Úspěšný makléř musí spojit digitální dovednosti s lidským přístupem, být vidět ale zároveň být autentický a seriózní. Umět vyřešit operativně i nenadálý problém. Profesionalita a pokora je důležitá.

Technologie nám šetří čas a zároveň tím  umožňují, věnovat se tomu, co žádná aplikace nenahradí – osobnímu kontaktu, naslouchání a poradenství. A za mě – věnovat se dalšímu sebevzdělávání a sledování trendů.

]]>