Opakovaně mi proletělo hlavou, při návštěvě některého staršího sídlištního bytu, zejména konstrukčního typu T 08 B: „WOW“ vždyť ten byt i dům jako celek je navržený dokonale!“ V bytě 3+1 na jedné straně obytná zóna, na druhé klidová. Praktické a logické dispoziční uspořádání, velká okna na dvě opačné strany (na provětrání, zvlášť v létě, ideální), velká lodžie (nyní) se zasklením – využitelná celoročně. Světlé chodby také s velkými okny, případně lodžií, na patře jen 3 byty… Když se k tomu přidá dobře řešená rekonstrukce a revitalizace, dobrá lokalita, tak bydlení směle konkuruje novostavbě.
Vybaví se mi vzpomínky na pražská sídliště mého dětství. Někdo je má možná zafixovaná v paměti v podobě masové výstavby koncem 70. a během 80. let. Doslova panel na panelu, tmavé spáry, šeď, neupravené okolí nebo honem dostavované ještě za provozu.
Jenže ta úplně původní byla jiná – Invalidovna, Hloubětín, Novodvorská, Prosek, Ďáblice, Krč, Pankrác… Byla navrhována pečlivě a promyšleně jako celá plnohodnotná města ve městě s veškerou občanskou a volnočasovou vybaveností v místě, a navíc zdobená uměleckými díly. Bylo v tom nadšení něco dokázat. Vzpomeňme si na obrovský úspěch na EXPU 58, na nové materiály, originální design, módu…
Sídliště nebyla jen u nás v socialistickém bloku, idea moderního kolektivního bydlení provázela světové architekty již od první poloviny 20.stol. Vycházelo se z rozvoje průmyslu, techniky, vědy, touhy po změně společnosti a jejího řádu. Myšlenka může být ušlechtilá, ale její zhmotnění pak v běžném životě ukáže na její správnost či omyl. To masové, kolektivní moc nefunguje, jde proti lidské přirozenosti. Ale v menší míře… Některá architektonická díla vzbuzují dodnes velký obdiv.
Z těch původních myšlenek vycházeli i architekti a stavaři u nás, vždyť mnozí před válkou prošli stejnými školami. Smělé návrhy z politicky uvolněných šedesátých let tak odrážely vliv Le Corbusiera, funkcionalismu, prolínaly se s novým odlehčeným Bruselským stylem.
Vzniklo oceňované experimentální sídliště Invalidovna, ke kterému se vázaly i návrhy interiérů, nábytku, designu. Variabilní bytové domy doplňovala svobodárna/hotelový dům, obchody, společenská centra a později hotel Olympic. Vzniklo také menší sídliště Hloubětín s ikonickou kruhovou prosklenou restaurací Havana, následovaly jedinečné Ďáblice, sídliště Novodvorská a Krč s mezonetovými domy „Švéďáky“. Vzpomene si někdo na Modrý pavilon s mozaikovým obkladem, v odlehčeném designu? Veřejný prostor zdobila jezírka, fontány, plastiky. Domy měly často pásová okna a lodžie – takový odkaz funkcionalismu, vše světlé, někde efektní břidlicové obklady přízemních částí.
A jak socialismus s jeho pětiletkami nefungoval, tak ekonomická situace neumožnila pokračování v realizaci dalších zajímavých nápadů.
Stavby měly nedostatky. Standardy dnes samozřejmě nemyslitelné – špatné izolace, umakart, PVC, tapety nalepené na panelu, dřevěná okna s komplikovanou údržbou. A hlavně problém – velikost. Panelové soustavy umožňovaly jen malé prostory místností.
Posuzovat se ale musí z pohledu a souvislostech té doby. Pro mnoho lidí představovala taková novostavba s ústředním topením a rozvodem teplé vody neobyčejný luxus.
Povedla se privatizace – po pádu socialismu se ukázala být jako prozřetelné řešení – nájemníci si mohly byty odkoupit a o vlastní majetek se jinak starat, ze sídlišť nevznikly vyloučené lokality na rozdíl od mnoha zemí.
Nepovedlo se barevné řešení a nenávratné zničení doplňujících budov, roztříštění celistvosti prostoru „zmizení“ – krádeže uměleckých děl.
Po létech šedi, chtěli prostě lidé barevný svět. Snad se postupem let dojde opět k tomu, že světlé a přírodní barvy lépe vzájemně ladí a jsou nadčasové.
Sídliště jsou neoddělitelnou součástí Prahy – ať se to někomu líbí nebo ne. Zaslouží si péči a citlivou obnovu.
Máte nějaké oblíbené sídliště či stavbu ze „šedesátek“ či „sedmdesátek“?
