Devadesátky

Retro vzpomínky oživil skvělý krimi seriál Devadesátky na ČT1, s dobovými kostýmy i archivními záběry s tehdejší módou – počínaje fialovými „podnikatelskými“ saky přes mokasíny, zlaté řetězy, pestré košile, nápadné účesy až po první kufříkové mobily a západní auta, vše umocněné tehdejší hudbou. Doba byla doslova převratná – rychlá, plná změn, příležitostí, naděje. Pád totality konečně otevřel dveře do světa a svobody, kde se nevycházelo z úžasu. A jak devadesátky a bydlení? To plně korespondovalo s dobou, změnami i tehdejší módou, která se nám zdá s odstupem času úsměvná. Konec se socialistickou šedí. Lidé chtěli jinak žít i bydlet. Vzniklo „podnikatelské baroko“ – roztodivné rodinné domy, ovlivněné prvními zahraničními cestami, katalogy i telenovelami jako Dallas či Esmeralda. Rostla sídla s různými věžičkami, inspirací napříč styly, s antickými sloupy a balustrádami, pseudohistorické vily ovšem s do dálky svítícími bílými plastovými okny, betonovou zámkovou dlažbou na nádvoří a nezbytnými tújemi na zahradě. Touha pochlubit se zatemnila rozum. Dnes jsou tato „sídla“ neprodejná, jedině za cenu pozemku. V panelových domech se lidé zbavovali nenáviděného symbolu socialistického bydlení – umakartového bytového jádra. Rekonstruovalo se na normální zděné koupelny a toalety, měnila okna a kuchyně. Na sloupech a v Anonnci (kdepak, internet ještě nebyl) visely inzeráty typu – Z umakartové koupelny zděná do 7 dnů. Zn. Levně. Úspornější variantu představovaly lehké panely imitující obklady a dlažbu různých barev, kterými se umakart obložil. U rekonstrukcí bytů mnohdy fantazie nekladla mezí a na stropech někomu přibyly polystyrénové podhledy vylisované třeba do tvarů palácových štuků, v pokoji pseudo starožitný nábytek, sedací soupravy s pestrým mikroplyšem, poličky, miniatury. Kdo ale toužil po moderně, tak letěly osvětlené vitríny a novodobé stěny připomínající katafalky. Jako svátost v obývacím pokoji Hi-Fi věž z Německa, reproduktory, velká televize (a ty pořady, které by se dnes v době korektní snad už zase nesměly vysílat – třeba skvělá Česká soda…). Police s cd. Později zase přišly dekorační látky s motivy indiánských ornamentů. A také připlula plovoucí podlaha. Po letech šedi a lačnosti konečně si dopřát něco „in“ se nešlo rozhodnout jen pro jeden design, a tak se často v bytě běžné velikosti mísilo více stylů – každý pokoj jiný nebo alespoň jiné obklady a dlažba v koupelně, jiné na toaletě a kuchyň také solitér. Sen mnohých představovala rustikální kuchyňská linka z masivu. V lednici musela být šlehačka ve spreji, ke kávě instantní smetana z reklamy (myslím, že se jmenovala Completa). Ve skříňce často zázračné instantní koktejly na hubnutí či tablety. V koupelně vystavená dovezená kosmetika. A nesmíme zapomenout na svátečně prostřený devadesátkový stůl a talíř s legendárním zapečeným kuřecím steakem s broskví a eidamem, hranolkami a oblohou. Z domácího baru se návštěvám nabízela broskvová vodka Koskenkorva a likér Baileys. Převratný byl vstup Ikey na český trh a její první pobočka v DBK. Chodilo se tam i jen tak, podívat se, pro inspiraci. Na trh vstoupily zahraniční řetězce – vše pro dům a zahradu, nábytkářské firmy. Často slyším postesknutí nad tím, že dříve bylo dostupnější bydlení, protože privatizace a ceny. Nebylo to tak. Jednak se privatizace netýkala každého a musí se brát v potaz tehdejší průměrné mzdy. Z éry socialismu a plánovaného hospodářství, jež nás přivedlo místo ke světlým zítřkům k ekonomickému krachu, zbyla panelová sídliště a předválečná zástavba domů v původním stavu, případně jen s dílčími rekonstrukcemi. Celou neslavnou socialistickou éru navíc provázela věčná bytová nouze. V jednom bytě bydlelo i více generací. Kdo nezažil, může vidět ve starých filmech. Na novou výstavbu nebyly dlouho finance, dobíhala ta rozestavěná na sídlištích. V restitucích se vracely činžovní domy ale často ve špatném stavu, s regulovanými cenami nájmů neumožňujícími majitelům do domů investovat a modernizovat. Vedle náročné ekonomické transformace vznikala pochopitelně i šedá zóna a té se nevyhnul ani trh s bydlením. Platilo se např. odstupné za ukončení nájmu na dobu neurčitou, který nešel ze zákona jednoduše zrušit výpovědí ze strany majitele domu. Platilo se ale i za získání jakékoliv nájemní smlouvy. Neexistovaly ještě hypotéky na českém trhu, tam vstoupily zatím jen stavební spořitelny, které se staly velmi oblíbené díky zajímavé státní podpoře a úrokové sazbě. Pamětníci si jistě vzpomenou na veselé reklamy s večerníčkovými postavami Bobem a Bobkem či spoření s liškou. Postupně začala první výstavba menších projektů, ale bylo to, vzhledem k ekonomice a vysoké inflaci, velmi náročné. Firmy krachovaly, trh ovládla druhotná platební neschopnost. Vyrojili se podvodníci. Symbol té doby byl nechvalně proslulý H-Sytém. V době své slávy měl všude reklamy a u Paláce kultury (nyní Kongresového centra) dokonce postavené ukázkové domy. S první privatizací bytů ještě chyběla propracovaná legislativa, a tak vznikaly dnes již neuvěřitelné paskvily v podobě např. podílového spoluvlastnictví, či vzniku společností s r.o. což představovalo právní problémy v budoucnu. Případně šlo privatizovat jen dům ale ne pozemek. Ne každý nájemník si však mohl dovolit byt odkoupit. Navíc bylo nutno počítat i s dalšími náklady na rekonstrukci zanedbaných domů. Doba uplynula, zůstávají vzpomínky a pomníky doby. Při projíždění napříč Českem se vidí lecjaké stavební bizarnosti. A jaké jsou zajímavé architektonické památky devadesátek v Praze? Pro mě je to Tančící dům Ginger a Fred (architekti Frank Gehry a Vlado Milunič) z r. 1996. Vznikaly spíše administrativní budovy a banky, zajímavý je Palác Myslbek nebo komplex Zlatý Anděl (architekt Jean Nouvel) dokončený v r.2000. V druhé polovině devadesátek vznikaly i první developerské projekty třeba Hvězda na Praze 6 (též od arch. Miluniče), Kaskády Barrandov, U Kříže v Jinonicích, Mazanka v Libni. Devadesátky – prostě doba neopakovatelná a také plná optimismu.

Porovnat