Často čtu v různých diskuzích, jak je dnes bydlení nedostupné, nostalgii, jak dříve bylo vše snad zadarmo a v privatizaci se byty získávaly za pár korun. Takže by to chtělo uvést na pravou míru.
Od 17.listopadu uběhlo 36 let, a tak narůstá počet těch, kteří dobu socialismu nezažili.
A ne, nebylo to jen úsměvné retro. 40 let socialismu poznamenalo, mimo dalších sfér života, samozřejmě i stavebnictví, architekturu a bydlení jako takové.
Pamatujete si ještě pojmy – OPBH, pořadník, nadbytečné metry, domovní důvěrník, posudek?
Po válce se naše země se vydala, vlivem geopolitických okolností, horším ideovým směrem s čímž souviselo i plánované hospodářství. Ekonomika tak vedla k úpadku a chudobě. A když něco nefunguje, nahrává to také šedé ekonomice.
Nejprve panovalo nadšení nad koncem války, plánovala se nová budoucnost. Vznikala první výstavba (v Praze například známé řadové domky ve Strašnicích) a obytné domy.
Po r. 1948 nastal první bolestný zlom. Proběhla drsná konfiskace majetku, stávající krásné předválečné činžovní domy byly „vyvlastněny“ tedy ukradeny a novou výstavbu zajišťoval stát.
Mnoho lidí z venkova se stěhovala do průmyslových měst za prací a také jim často nic jiného nezbývalo, pokud jim byla zabavena živnost či statek. Stavěla se sídliště, ale ta stále nepokrývala potřebu bydlení obyvatel. Původní architektonické návrhy byly sice zajímavě (v Praze např. Invalidovna, Hloubětín, Ďáblice), jenže ve všech sférách chyběly finance, tzn. i ve stavebnictví. V osmdesátých letech pak většinou budování sídlišť měnilo okraje Prahy a dalších měst na ošklivé betonové hradby.
Zadarmo rozhodně bydlení nebylo. Soukromé vlastnictví bytů neexistovalo. Byty se přidělovaly ale nájemní – od státu, případně podnikové či družstevní (často se svépomocnou výstavbou a finanční spoluúčastí).
Na přidělení bytu se často čekalo dlouhá léta. Byly pořadníky, záleželo na politické angažovanosti, zda jste dělník nebo THP (technickohospodářský pracovník) štěstí, lstech, známostech.
Úroveň bydlení – nesrovnatelná. Často bydlelo více generací v jednom bytě, z dnešního pohledu v absolutně nevyhovujících podmínkách. Mělo to také vliv na rozpad vztahů. Velké byty v historických domech se často rozdělovaly na dvě jednotky, aby se „lépe využily“.
Stát navíc hlídal tzv. „nadměrné metry“. Pokud například starší člověk ovdověl, hrozilo mu, že bude necitlivě vystěhován do malého bytu, který mu určí Národní výbor.
Starší domy se lišily kategoriemi, a tak třeba u bytu tzv. 2. kategorie nebylo dnes běžné ústřední topení ale kamna na uhlí, později různé přímotopy, akumulační kamna, wawky. Ohřev vody zajišťoval v lepším případě bojler či karma v horším prádelní hrnec na kamenech. Byty 3. a 4.kategorie měly WC společně pro více bytů na patře.
Opravy zajišťoval OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství), kapitola sama o sobě.
Neexistovala průběžná údržba, takže domy postupně chátraly.
Sídliště představovala určitý komfort – vše nové, teplá voda, dálkové topení. Nevypadala však jako dnes, kdy mají domy fasádu, moderní plastová okna, upravené vnitřní prostory. Pokud se šťastlivec dočkal přidělení bytu, neexistovalo, že by si snad mohl vybrat lokalitu, patro.
Co se týká zařizování, vše se muselo shánět, v obchodech bylo zboží vystaveno ale nebylo skladem, jak je dnes zvykem. Nastával tedy nekonečný, úmorný závod v podobě shánění všeho a promarněný čas stáním ve frontách… Neexistovaly krásné obchody se vším možným jako dnes.
Protože se nesmělo podnikat, nebyli k dispozici ani řemeslníci. Místo toho šedá zóna nabízela meloucháře. Se směsí údivu a touhy se sledovalo bydlení ve filmech ze „západu“.
Vše působilo šedivě, neupraveně. Na mnoha domech bylo léta lešení, chodníky stále rozkopané, ohrady z vlnitého plechu ukrývaly nepořádek a věčná staveniště. Bourala se zajímavá architektura a památky. Nadělalo se mnoho nevratných škod.
Jediný únik před zmarem socialismu představoval pro mnoho lidí víkendový odjezd do chat a chalup, kde se mohli alespoň trochu realizovat a zažívat dva a půl dne svobody.
Kdo se rozhodl pro vlastní výstavbu domku, tak vše probíhalo svépomocí, o víkendech a stavba se táhla několik let.
Doba kazila charaktery, krádeže materiálu v továrnách a podnicích, melouchy a úplatky připadaly spoustě lidem normální. Koloval tehdy vtip – komunistický představitel vlády, říká zahraniční návštěvě ze západu: “U nás se mají všichni dobře, obzvláště pak někteří”. A tak to bylo. A to bych se ještě mohla na závěr zmínit další souvislosti – ve vysněném bydlení si člověk nemohl dát do polic knížky, které by se mu líbily, protože řada světových spisovatelů byla u nás v totalitě zakázaná, nemohl si poslechnout světovou hudbu, která by se mu líbila – byla zakázaná, nemohl si ani byt jednou za čas radostně zamknout a vyrazit svobodně za poznáním do daleké ciziny.
A ti co zmiňují výhodnou privatizaci? Poměr plat/příjem x cena byl vysoký, bez půjčky by to nešlo. Navíc se často jednalo o dům, který vyžadoval další náklady na rekonstrukci.
Socialismus rozhodně nepřinesl bezstarostné bydlení. Byty se nepřidělovaly spravedlivě, úroveň bydlení byla nízká a svoboda volby prakticky neexistovala.
Dnes nás sice trápí ceny a hypotéky ale máme svobodu volby a možnosti rozhodovat o sobě, svém životě a svém majetku. Máme možnosti podnikatelské i pracovní. Máme kvalitní nabídku všeho a úplně jiné prostředí kolem sebe.
A to jsou hodnoty, na které bychom neměli zapomínat.
